Martin Čech: Ekonomický růst nepřináší, co sliboval. Není už na čase tuhle ideologii opustit?

V rámci projektu Czech-German Sustainibility forum se u kulatého stolu sešli diskutující nad tématem “New CZ-Deal: Jak se z toho nezbláznit aneb mladá generace a klimatická změna”. Jedním z účastníku akce, kterou společně pořádaly Black Swan Media a Ecoista, byl také Martin Čech. 

Proč se vaše platforma vlastně jmenuje nerůst?

Nerůst je ustálený překlad původně francouzského termínu décroissance. Tématu nerůstu se věnujeme od roku 2021, nicméně mezi akademiky se začalo objevovat přibližně před 15 lety. Jeho kořeny najdeme v 70. letech. 

Nerůst se zaměřuje na kritiku neustálé a exponenciální výroby a spotřeby. Což můžeme zjednodušit jako ekonomický růst. Není to zdaleka jediné téma, které nerůst vnímá, ale když se na něj zaměříme, jsou zde tři hlavní témata, která se týkají toho, že ekonomický růst nepřináší to, co sliboval. Tou první kritikou je, že ekonomický růst koreluje se spotřebou a nic nenasvědčuje tomu, že se dokáže oddělit od materiální a energetické spotřeby. Když to zjednoduším, čím více rosteme, tím více ničíme životní prostředí. Druhá kritika se týká toho, že nám ekonomický růst nepomáhá snižovat nerovnosti. A tou třetí kritikou je, že nám ani nepomáhá zvyšovat kvalitu našich životů. 

V reakci na to se nerůst snaží navrhnout demokratický systém, který by zmenšil výrobu a spotřebu v západních zemích, čímž by snížil environmentální tlaky, společenské nerovnosti a zároveň zvýšil kvalitu života.  

Můžete uvést příklad? Řada lidí se bojí přílišné regulace, protože zažili reálný socialismus…

Problém spočívá v tom, že jsme ekonomiku přizpůsobili ekonomickému růstu. Takže jsme na něm v podstatě závislí. Pokud bychom například masivně začali opravovat staré věci nebo preferovali nákupy z druhé ruky, systém by zkolaboval, protože pokud neudržujeme dostatečnou hladinu výroby a spotřeby, ekonomika kolabuje a lidé přichází o práci.

Nerůst přichází s různými návrhy, které se doplňují. Jsou věci, které můžeme dělat ve svém osobním životě i na pracovišti. Například pokud vlastním firmu, tak v té firmě můžu vyrábět zboží tak, abych se přiblížil konceptu post-růstových firem. To znamená investovat přebytky z firmy do zlevnění zboží či financovat společensky nebo environmentálně odpovědné aktivity, místo toho, abych pouze odčerpával zisky z firmy a tyto zisky pak spotřebovával. Vyšší příjmové skupiny totiž z hlediska různých statistik mají největší environmentální spotřebu. Na politické rovině můžeme diskutovat o zkracování pracovní doby, o záruce zelených pracovních míst… 

Váš přístup je pro mnoho ekonomů, lidí z byznysu, ale i politiků a novinářů příliš radikální. Na sociálních sítích mátě hodně kritiků.

To možná ano, ale skutečnost je prostá. Nemůžeme růst nekonečně a exponenciálně, protože to není dlouhodobě udržitelné. Například pokud by ekonomika rostla o 3 %, za 24 let by se zdvojnásobila a za 100 let by se zdevatenáctinásobila. Od čtyřicátých let, kdy jako modlu vnímáme ekonomický růst, skutečně k tomuto exponenciální růstu dochází. I dítě přeci chápe, že tohle není dlouhodobě udržitelné. 

Otázka tak není, zda nerůst ano, či ne, ale zda nerůst naplánujeme a připravíme se na něj, či zda k němu dojdeme kolapsem růstového systému. My preferujeme tu variantu, kdy se na udržitelný nerůst připravíme. Rozhodně to nebude jednoduché, ale určitě to bude lepší, než se vypořádávat s kolapsem. Současný exponenciální růst totiž bezpochyby jednou skončí. Obhájci teorie zeleného růstu sice mají různé argumenty, proč by tomu tak nemuselo být, ale jejich tvrzení se v objektivním světě nepotvrzují. Ať už pro tzv. Jevonsův paradox nebo neexistující dostatečné odpojení, neboli decoupling, růstu HDP od materiální a energetické spotřeby.

Ve své polemice v Lidových novinách jste nedávno upozornil na zajímavý výpočet, že kdyby zaměstnanci v Evropské unii pracovali stejně dlouho jako ti ve Spojených státech, spotřeba energie by se v Evropě zvýšila o 18 %. Vaše názorová platforma ukazuje prostou, přesto celkem překvapivou souvislost:  čím více pracujeme, tím více ničíme planetu…

Zásadní je, jakým způsobem definujeme práci. Za práci dnes považujeme hlavně práci “produktivistickou”, která je oceňována na trhu. Přitom mnoho práce, která je vykonávána a často přehlížena, je práce “reproduktivní”, kterou v naší kultuře obvykle vykonávají ženy, když se starají o děti a rodinu. Ačkoli existují některé monetární nástroje, jako je například rodičovská dovolená, která má za cíl podporovat tyto pečující role, množství vykonané práce je výrazně vyšší než odpovídající odměna. Reproduktivní práce je totiž třeba také péče o starší členy rodiny, která nijak zaplacená není. Reproduktivní práce je tak buďto podhodnocována, většinou ale rovnou přehlížena. Současný systém by zkolaboval, kdyby měl všechnu reproduktivní práci zaplatit, zároveň se ale bez ní nedokáže obejít. Feministická kritika proto upozorňuje na pronikání  maskulinních hodnot do samotného ekonomického systému, což vede k výraznému podhodnocení profesí spojených s péčí. Všichni víme, že práci ve zdravotnickém sektoru, vykonávají lidé, kteří jsou velmi často přepracovaní a pracují za velmi nízkou mzdu. 

Takovýto přístup k práci není přirozený nebo logický, je pouze výsledkem naší politické volby. Byli jsme to my, kdo stanovil, že takovýto systém bude fungovat a že měřítkem úspěchu jednotlivých ekonomik bude ekonomický růst. Koncept nerůstu vychází z ekologické ekonomie a zahrnuje i hodnotu zmíněné reproduktivní práce. Lze říci, že se staví do opozice vůči nejoblíbenějšímu současnému ekonomickému narativu, který vychází z neoklasické ekonomie a která nabízí mechanismy primárně pro oceňování práce, která často vede přímo k ničení životního prostředí či k rozevírání nůžek mezi bohatými a zbytkem společnosti. Tento narativ má už tolik trhlin, že přišel čas jej nahradit komplexnějším popisem ekonomie a společnosti.

S kolegy jste připravili soubor opatření zaměřených na transformaci uhelných regionů v České republice, které zažívají útlum těžby. Jaké strategie navrhujete? 

V České republice čelíme problému strukturálně postižených uhelných regionů, které historicky sloužily jako zdroje materiálů a energie, což vedlo k tomu, že se z těchto regionů odčerpávaly prostředky na podporu jiných oblastí. Celá česká ekonomika historicky silně stála na těžbě uhlí. Ale největší ekologické a společenské dopady nesou jen ony regiony, kde se uhlí těžilo. 

My v té studii vycházíme i z nerůstových návrhů a říkáme, jak by se jimi šlo inspirovat při spravedlivé transformaci v uhelných regionech. Navrhujeme zavedení zelených pracovních míst, které by nabízely alternativní zaměstnání pro ty, kteří nechtějí pracovat v znečišťujícím prostředí. Dále navrhujeme pracovat s nepodmíněnými základními službami, které by lidem zajišťovaly třeba určitou úroveň bydlení a dopravy, zkrátka zajištění služeb, které jsou pro důstojný život nepostradatelné.

Doprava či dokonce bydlení zdarma je radikální myšlenka…

Problémem samozřejmě je, že některá opatření, jako je veřejná doprava zdarma, nepřispívají k růstu HDP. To znamená, že zvolíte-li jiný způsob financování a dáte jízdenky zadarmo, neprojeví se to v HDP. Nicméně toto opatření má v důsledku větší sociální a environmentální přínos. Je důležité nezaměřovat se pouze na tržní logiku, protože to může dále znevýhodňovat postižené regiony a vést k migraci obyvatel do měst, čímž se vytváří další nerovnováhy. Tržní mechanismy jsou užitečné, ale měli bychom je používat pouze tam, kde nám skutečně pomáhají. Jejich současné prosakování do všech ekonomických transakcí je ideologií tržního fundamentalismu.

Co vás motivuje v práci, i když vaše názory jsou - možná jen zatím - v menšině? 

Neexistuje jediná myšlenka, na které by se ve společnosti shodli všichni. Vždy bude nějaká kritika. My přicházíme s jiným pohledem, jak se dívat na ekonomii. Nerůst vychází do velké míry z ekologické ekonomie, která se ale na vysokých školách učí v naprostém minimu. Učí se tam starší, neoklasická ekonomie, takže je jasné, že ve veřejném prostoru také převládá. Každá nová myšlenka a teorie je zpočátku v menšině. Proto diskuzi o nerůstu a závěry ekologické ekonomie přinášíme do veřejné diskuze.

Jak ale vysvětlit koncept nerůstu lidem, kteří se bojí, že si neudrží svou životní úroveň…

Je strašně těžké věnovat se těmto, do určité míry teoretickým konceptům, když člověk sám čelí existenčnímu ohrožení, například dnes vysoké inflaci. Zároveň si ale můžeme klást otázku, zda inflace také není spojená s naší závislostí na levných fosilních palivech, která roztáčela neudržitelnou spirálu spotřeby a také zadlužení. To stejné s bydlením. Nedostupnost bydlení je důsledek závislosti na ekonomickém růstu. Aktéři na trhu hledají způsob, jak nejefektivněji zhodnotit své finance a bydlení je k tomu dobrým prostředkem. Bydlení tak není primárně o zajištění esenciální potřeby, ale způsobu, jak zhodnotit své peníze, samotné bydlení je spíše druhotným důsledkem. A podle toho to vypadá. Bydlení je na jedné straně nedostupné, na druhé straně je to způsob, jak zhodnotit svůj majetek, jestliže jej už mám dostatečné množství. Kdyby platilo dnes převládající tvrzení, že se prostě jen v Česku málo staví, krize bydlení by nebyla globální. Ale ona je. 

Diskuse je ale jen dílčí část nového přístupu k tomu, jak porozumět světu. Nic nezměníme jen tím, že se o tom budeme bavit. To klíčové, co je potřeba v rámci nerůstové analýzy pochopit, je jiný pohled na to, jak funguje svět, jak funguje ekonomika. Je to úplně jiný příběh, než nám byl doposud vyprávěn o tom, že jsme všichni sobečtí, že všichni chceme maximalizovat svůj zisk, že by si měl každý hledět svého a že jedině tak dosáhneme všeobecného blaha. Teď vidíme, kam nás to vede, že když je vše podřízeno jen touze co nejvíc vydělat, co nejvíc uspět, tak to společnosti lepší život nezajistí.

Takže podle vás člověk není ze své povahy egoista, který myslí v první řadě na své potřeby?

Člověk není bytostně špatný. Ale není ani bytostně dobrý. Formuje nás spletitá a chaotická souhra vnitřních a vnějších faktorů, které se navzájem ovlivňují. Myslím, že je načase opustit jednoduchá dogmata současné neoklasické ekonomie a začít svět vnímat v jeho pestrosti. Chápat přírodu jako nedílnou součást hospodářství, jak činí ekologická ekonomie. Vnímat důsledky našeho způsobu života na ostatní, což rozebírají třeba post-rozvojoví a dekoloniální autoři. Nebo nepřehlížet nerovnosti uvnitř naší samotné společnosti, což přináší třeba feministický a intersekcionální náhled.