Klima bohužel reaguje na sebemenší šťouchnutí

To není všechno – paleoklimatické doklady křičí, že klima se vůbec nechová stabilizačně, naopak je to popudlivá bestie. "Reaguje přehnaně na sebemenší šťouchnutí," říká klimatolog Wallace Broeker. Poslední zprávy naznačují, že se otepluje asi pětkrát rychleji, než jsme si dosud mysleli. Pod permafrostem v Arktidě se nacházejí metanové zásobníky, jež vybuchují, dělají krátery a uniklý plyn zůstává v atmosféře. Metan je přitom asi devatenáctkrát mocnější skleníkový plyn než oxid uhličitý.

Proč neubereme plyn?

Kdyby byla na první pohled zřetelná souvislost mezi šlapáním na plyn v automobilu a havárií (vymírání druhů, devastace korálů), lidstvo by se zřejmě vzpamatovalo a šláplo na brzdu, podobně jako když v hrůze před ultrafialovým zářením (ozonová díra) na přelomu 80. a 90. let prudce omezilo emise CFC. Jenže ve 20. století panovaly jiné poměry než dnes. Experti se ještě těšili vážnosti, atmosféričtí fyzici nebyli obviňováni z alarmismu a média neprodukovala (až na pár neškodných kachen) žádné fake news. Světe div se, ozonová vrstva se po cca 15 letech od zákazu emisí začala zacelovat a lidstvo si pogratulovalo ke globálnímu úspěchu. Ale naposledy.

Skleníkový efekt je kolosálnější problém – nyní už neřídíme osobní vůz (CFC), nýbrž kamion (CO2), ve snaze udržet jej na silnici ani nešlapeme na brzdu (celosvětový zákaz emisí CFC), nýbrž jen povolujeme tlak na plynový pedál (omezování emisí CO2), a rychlost kamionu bude i v případě vyšlápnutí desítky let narůstat. Výhledově náš náklaďák smete první domky globální vsi někdy na konci století – kdy permanentně roztají ledovce. V řeči klimatologů se tomu říká “tipping point” – čili bod, z něhož není návratu.

Země ztrácí rovnováhu

NASA na základě dat ze satelitů v rámci programu Grace dokazuje, že následkem klimatické změny planeta Země rozkývala vlastní osu a gigatuny magmatu pod povrchem se nyní přelévají ze strany na stranu jako železo v peci při zemětřesení. Zemský plášť se následkem toho vyboulil. Rozumějte – náš subjektivní pocit, že stojíme na pevné zemi, je pouhou iluzí. V hloubce pouhých osmdesáti kilometrů pod nohama se fakticky vaří polévka.

Pozice Grónska vůči severnímu pólu (45 stupňů – na jižní polokouli tomu nejvíce odpovídá Patagonie) má následkem specifického geometrického efektu neobyčejný vliv na zemskou osu. Posledních 18 let přístroje zaznamenávají periodické výchylky rotační osy Země směrem na východ o desítky centimetrů u pólu. Už v Kanadě to ale dělá celé kilometry! Pod nohama se vám převalují oceány magmatu a putují napříč kontinenty.

Západ USA se pod zemským pláštěm valí zpět na východní Kanadu, jež byla v minulosti disproporčně stlačována ledovým příkrovem. Arktický led se soustředí kolem rovníku, potenciální nebezpečí ztráty stability je značné – v minulosti se Země vlivem rozkývané osy ocitla v periodě tepelného maxima na stovky tisíc let.

Při jaké teplotě se ještě dá žít?

James Lovelock, slavný autor teorie Gaia, dělal ve 40. letech sám na sobě pokusy, jaké teploty člověk ještě snese (při té příležitosti mu jeho univerzitní kolega a lékař Dr. Hawking nechal pochovat mimino, z něhož později vyrostl Stephen Hawking). Lovelock zjistil, že kontakt lidské ruky s měděnou tyčí o teplotě 50 stupňů způsobí popáleninu prvního stupně zhruba do jedné minuty. Šedesátistupňová tyč ho popálila už za vteřinu. Naopak, když měla tyč pod padesát stupňů, žádné popáleniny se neobjevily.

V poslední knize “Novacene” Lovelock píše, že 47 stupňů se dá považovat za jakousi hraniční hodnotu, za níž je člověk ještě schopen fungovat. Potvrzují to ostatně i zkušenosti z Bagdádu, Pákistánu nebo západní Austrálie, kdy se při teplotě nad 47 stupňů prakticky zastaví život.

Biosféra Země je ovšem křehká, dokáže si zachovat stabilitu jen v úzkém rozmezí zhruba 200 až 500ppm CO2. Nacházíme se uprostřed interglaciálu a stačila by přírodní katastrofa toho druhu, k jakým v minulosti docházelo běžně – náraz asteroidu nebo výbuch supervulkánu – a průměrná teplota na Zemi může brzy atakovat 47 stupňů. Gaia by se v tu chvíli vydala na jednosměrnou pouť, kterou před ní urazila třeba Venuše.

Poslední fázi této klimatické změny už bychom nebyli schopni sledovat: atmosféra by se změnila na superkritickou páru, která dokáže rozpouštět horniny. Nejprve by z ní zmizel kyslík, do bezkyslíkaté atmosféry by se poté uvolnil vodík a vysvištěl do kosmického prostoru (zemská gravitace není dost silná, aby udržela atomy vodíku při povrchu – hydrogen se na Zemi ve větším množství nachází jen jako H2O, kde O funguje jako svého druhu osobní ostraha H).

Po překonání hranice 47 stupňů nenávratně zaniká život, tvrdí Lovelock, který pro toto konkrétní zjištění šel takříkajíc s kůží na trh.