Německo odstavuje nejvýkonnější jadernou elektrárnu světa. Češi se diví a jádro naopak posilují

Obě země prožily 40 let na přední linii studené války a byly postiženy kontaminací ze sovětské elektrárny Černobyl. Jenže Německo bylo v 80. letech v úplně jiném rozpoložení. Na spontánním odporu proti nukleárním technologiím tu vyrostla občanská společnost, v níž se spojili místní obyvatelé, církevní organizace, sedláci, členové mírového hnutí a také studenti, akademici a politici.

Řetězy proti řetězové reakci

Protijaderní aktivisté se na Západě od 70. let pravidelně střetávali s policií v docela tvrdých bitkách, kde létaly zápalné lahve na jedné a proudil slzný plyn na straně druhé. Občané – nejen aktivisté – každých několik let v Německu tvořili statisícové lidské řetězy s ironickým přízviskem KETTENreAKTION! (řetězová reakce). Převoz jaderného odpadu na úložiště v Gorlebenu se pravidelně zdržel o několik dní, protože aktivisté byli schopni rozebírat koleje, aby nedoputoval do cíle.

Na přelomu tisíciletí odebírali Němci ze svých skoro třiceti jaderných elektráren okolo třetiny proudu, vlastně skoro stejně jako dnes Češi odebírají ze dvou. Jenže na pozadí antijaderného hnutí v Německu vyrostla obrovsky vlivná strana, dnes nejsilnější uskupení svého druhu na světě. Jmenuje se Strana Zelených, a když v roce 1998 vstupovala do vlády s Gerhardem Schröderem (SPD), společnost byla už tak vychýlená proti jádru, že většina zajásala nad jejím revolučním návrhem.

Tím byl Atomgesetz, atomový zákon, který byl základem pro Atomausstieg, což znamená vystoupení z atomu, tedy postupné vypnutí všech jaderných elektráren do roku 2022. A to se nyní i prakticky děje.

Atomový přístup

Jenže ono vypínání nebylo tak úplně přímočaré. I tak ale Němci a Češi reagovali na milníky jaderné energetiky zcela opačně. První plánovanou stavbu začali Němci blokovat svými těly už v únoru 1975 ve Wyhlu. Obrázky policie, jak vleče těla rodin s dětmi skrze bláto na stavbě elektrárny, překlopily sympatie veřejnosti poprvé na stranu oponentů a už o měsíc později úřady stavbu zastavily. Přibližně ve stejné době zněly v československých filmových týdenících oslavné fanfáry, které ohlašovaly stavbu druhé jaderné elektrárny jménem Dukovany.

Příznačná byla reakce na Černobyl v roce 1987. Kontaminace byla v obou zemích podobná (ve skutečnosti relativně nízká), jenže zatímco v Československu vyvolala havárie skoro nulová protiopatření (a není pravda, že by o ní média neinformovala), v Německu zemědělci ničili kontaminované mléko a obilí, hasiči v ochranných oblecích sprchovali auta přejíždějící přes hranice a místní úřady dokonce nechaly vyměňovat písek na dětských hřištích. 

Projaderná Angela

Když se Zelení dostali v roce 1998 do vlády, Černobyl zněl v uších stále čerstvě. Vše se zdálo zpečetěno. Postupné odpojování jaderných elektráren začalo v roce 2003 ve Stade a pokračovalo roku 2005 v Obrigheimu. Jádro mělo v Německu ovšem také své příznivce, všichni však byli zrovna v opozici. Dva z nich se jmenovali Angela Merkelová (CDU) a Guido Westerwelle (FDP). Vystudovaná fyzička Merkelová nesdílela psychózu z jádra, a když v roce 2009 sestavila s Westerwellem vládu, Atomausstieg náhle zastavila.

“Ausstieg aus dem Ausstieg” (vystoupení z vystoupení či spíš “odpojení od odpojení”), vtipkovala tehdy média. Antijaderná veřejnost vzápětí v počtu 50 tisíc lidí oblehla sídlo Říšského kancléřství v Berlíně a mezi metropolemi se začaly tvořit nové lidské řetězy. Němci by vedli válku o jádro dodnes, kdyby v březnu 2011 neudeřila na Japonsko vlna tsunami. Ta zatopila pozemek jaderné elektrárny Fukušima, poškodila tlakové nádoby reaktoru a z unikajícího vodíku postupně nastaly tři mohutné exploze. 

Válka na dvou frontách

Češi havárii ve Fukušime bohorovně sledovali ze svých gaučů, elektrárna nakonec přežila, a ukázala tak odolnost podobných zařízení. Podpora jaderné energie v Česku se pohybovala stabilně nad 50 procenty a například akce aktivistů proti Temelínu se setkávaly s nevolí. To fyzička Angela Merkelová udělala od jádra bleskově čelem vzad. Dodnes nikdo neví, zda ji Fukušima opravdu vyděsila, anebo jen pochopila, že proti veřejnému mínění nikdy nevyhraje. Najednou opět platil Ausstieg 2022 s podrobným plánem, kdy a jak vypnout zbývajících 17 německých elektráren.

Češi nad tím nechápavě kroutí hlavou. Německo vede válku na dvou frontách. Výpadky z jádra nahrazují obnovitelné energie, ale ještě více uhelné elektrárny, které se však Německo zavázalo také zcela zrušit. Výsledkem jsou mohutné subvence do solárů a větrníků, díky nimž má Německo desátou nejdražší elektřinu na světě – asi o polovinu dražší než, je v Česku, které přitom nakupuje silový proud na stejných aukcích (Lipsko) a za stejné ceny. 

Německé antijaderné hnutí inspirovalo jiné země (Itálii, Belgii, Švýcarsko, Dánsko, Rakousko), ale země Visegrádu mezi ně rozhodně nepatří. Zde platí přesně opačný konsensus – bez nových jaderných elektráren emisní limity nikdy nesplníme. Především Čechům zcela uniká éthos německého odporu k jádru. Jeví se jim jako iracionální, ne-li šílený vrtoch. Nechápou, že pro poválečnou generaci Němců je to vítězství občanské společnosti nad zvůlí policie a úřadů. A hlavně jedno velké vítězství v boji za bezpečné a zdravé životní prostředí.